Slovinsko - Bovec, Korita, Vršič, Jasna, Kamnišsko

Virje

Předpověď hlásila bouřky a zimu, ale počasí ji naštěstí neposlouchalo. Bylo doslova horko jako prase. :-) A tak jsme po naší cestě do turistického městečka Bovec zastavili na koupačku na písečné pláži Kanal u překrásné řeky Soča. Voda byl fakt ledová, ale to jsme netušili, že se budeme večer koupat v něčem ještě studenějším. A to u vodopádu Virje. Jezírko mělo pět stupňů, ale ta průzračná voda prostě ke koupání vybízela a nešlo jí odolat. 

Noc jsme strávili na parkovišti v Bovci, kde jsme si zamluvili na další den rafting (45 EUR). Lákal nás i canyoneering (skákání z útesů do řeky), který jsme zažili mimo jiné i na Filipínách, ale jelikož už nenosím čočky ale brýle, tak jsem to poslepu nechtěla absolvovat. Další, co mě lákalo, byl zipline (speciální lanovka mezi údolíčkama, kterou jsme také vyzkoušeli na Filipínách), ale cena 60 EUR nás prostě odradila.   

Samotný rafting trval něco kolem hodiny a půl. Po cestě jsme se několikrát zastavili na koupání (ještě že jsme měli neopreny), na skákačku z osmi metrového kamene (skákal jen Jindřich) a na super klouzačku. Náš průvodce otočil raft vzhůru nohama a posadil ho na velký kámen a rázem vznikla klouzačka. Ze začátku jsme měli z aktivity respekt a klouzali se jen tak po lehoučku. Ale postupně jsme byli odvážnější a odvážnější, až nás průvodce navedl k divočinám jako salto nebo skok na raft jako na trampolínu. A právě poslední zmíněné se mi stalo osudovým. Nějak špatně jsem na raft dopadla a narazila si vší vahou (a to opravdu nejsem žádné tintítko) dva prsty, které hned zfialověly a zběsile bolely. Naštěstí všude byla ledová voda, tak jsem mohla chladit. Asi po hodině bolest trochu polevila a tak jsem usoudila, že jsem si prsty jen narazila a vše bude ok. Jenže jeden z prstů mi začal natíkat a ráno byl čím dál větší a bolestivější, takže jsem zavítala ke slovinskému doktorovi.

U doktora přede mnou byli asi čtyři lidi, a když už jsem měla přijít na řadu, přišla sestřička a nalepila na dveře sendvič, z čehož jsem pochopila, že mají pauzu na oběd. Tak jsem si říkala, že tu půl hodinu si ještě radši počkám, jenže jejich pauza se protáhla na 55 minut, čekárna praskala ve švech a doktor nikde. Sestřička mě vzala dovnitř, kde jsem asi ještě 15 minut čekala na doktora, který mi v závěru věnoval asi 20 vteřin. Sestřička mi dala dlahu, u toho jí zvonil neustále telefon a bylo vidět, že je ve stresu, takže mi obvázala prst takovým způsobem, že jsem si ho pak stejně musela převázat. Naúčtovali si 3,5 EUR a hotovo. Alespoň jsem měla trochu lepší pocit, že to snad není zlomené, zvlášť když za tři týdny letím do Kanady.

Veliká Korita

Naší další zastávkou byla Veliká Korita, část řeky Soča a asi nejkrásnější místo z celého Slovinska. Voda opět vybízela ke koupání, ale byla zase tak ledová, že se mi do ní s obvázaným prstem úplně nechtělo. Asi 3,5 km odsud jsou také Malá Korita, která rozhodně stojí za návštěvu.

Jezero Jasná

Peričnik

Jak nám do teď vycházelo počasí, tak se najednou zatáhlo a zničeho nic ohromující hromy, blesky a lilo a lilo. Což mě trošku zamrzelo, protože nás čekal průjezd průsmykem Vršič, 25 ostrých serpentin nahoru a stejný počet dolů, odkud měly být překrásné výhledy. Ale počasí neporučíš. Sice jsme čekali několik hodin na vrcholku průsmyku, jestli se počasí neumoudří, ale nic. Tak jsme pokračovali dál, k jezeru Jasná. No to vám byla zase krása! Takže jsme se sem vrátili i další den, kdy už svítilo sluníčko.

Nedaleko od jezera je několik vodopádů a za zmínku stojí 20 km vzdálený vodopád Peričnik. Jeho raritou je, že se můžete projít i za vodopádem. Počítejte ale s tím, že budete pěkně mokří. :-)

Kamnišsko

Jelikož jsme toho během naší dovolené moc nenachodili a ještě nám zbýval jeden den, vyrazili jsme ještě do Kamnických Alp. I tady byly nástupy 3-4 hodiny. Ale řekli jsme si, že to ještě jednou dáme. Jenže ten den mi nebylo nějak dobře a s každým krokem se mi chtělo zvracet. Řekla jsem teda Jindrovi, ať jde na vrchol sám a fotí jako o život, abych měla pocit, že jsem tam taky byla. Nejdřív se mu nápad nechat mě v kopci samotnou nelíbil, ale nakonec jsem ho přesvědčila. Takže on si nahoru vyběhl a já se plahočila pomalu svým vlastním tempem. Ani jsem nepočítala, že dojdu do cíle. Vždycky jsem si na chvíli sedla a pak zase pokračovala, až jsem se nakonec o hodinu později dobelhala na vršek. Jakou já jsem měla radost. Vůbec mi nevadilo, že dole máme auto, kterému přestala jet zpátečka a že ho nemáme jak dostat z parkoviště. Ale proč bych se tím taky stresovala, když už jsem si prošla horšíma zkouškama - třeba když nám přestalo jet auto v Austrálii uprostřed ničeho. :-D Takhle já se postupně tím svým cestováním "otužuju".

Více fotek tady.

Slovinsko - Vintgar, Bled, Bohinj, Ljubljana, Predjama, Škocjan, Koper a Piran

Ještě než vyrazíme za velkou louži, zachtělo se nám objevovat nějakou novou zemi poblíž našich zeměpisných šířek. Takže když jsme se pak rozhodovali, kam vyrazit, Slovinsko pro nás byla jasná volba. Jasně, člověk se musí otáčet, jaké počasí v horách bude, ale já věřím, že když si to člověk naplánuje pořádně, v závěru to ocení. :-D (Všiml si někdo, že jsem se pokoušela o chabou parodii na Jihlavanku? :-D)

Národní park Triglav

Jak do Rakouska, tak ve Slovinsku potřebujete dálniční známku (Slovinsko se dá v pohodě zvládnout i bez ní), a i tentokrát se snažíme jet nízko nákladově, takže jsme si obě známky našli na FB za zvýhodněnou cenu, což pak vlastně v závěru ovlivnilo průběh naší cesty.

Už když jsme přijížděli ke slovinským hranicím, tyčily se před námi obrovské hory a my věděli, že tato země je pro nás jak stvořená. Nebo jsme si to alespoň mysleli, ale několikrát o tom v průběhu naší dvanácti denní cesty zapochybovali.

Už při vjezdu do země se po nás chtěl poplatek 7,4 EUR za průjezd skoro 8 km dlouhým tunelem Karavanky a tím to rozhodně nekončilo. Všude na netu jsem se dočítala, jak je Slovinsko ještě nezkažené a ne tak turisticky známé. Prdlačky. Turistů všude plno a Slovinci toho pěkně využívají. Všude je zpoplatněné parkování a to ne jen nějak symbolicky, ale běžně platíte 5-10 EUR a někde se můžete dostat i k vyšším částkám, pokud se účtují hodinové sazby. Navíc spousta vodopádů, soutěsek a jiných zajímavých přírodních krás je také zpoplatněna. Což mi Slovinsko prostě znechutilo.

Soutěska Vintgar

Bled z Ojstrice

Hned po příjezdu jsme se vydali do soutěsky Vintgar. Dočetla jsem se, že ačkoliv je vstup zpoplatněn (10 EUR/os + parkovné 5 EUR), rozhodně to za to stojí. Nestojí! Navíc jsou cestičky opravdu uzoučké, takže pokud dorazíte v nějakém vytíženém čase, tak se budete vlastně posouvat jen ve frontě. My vyrazili v podvečer, kdy bylo na místě mnohem míň lidí a i tak jsme si tam všichni zavazeli. Já se snažím vyhýbat nějaké moc negativní kritice, protože co člověk to názor, ale tohle mě fakt rozhořčilo. Zaslechla jsem, že po zavírací době prostor nikdo nehlídá a můžete sem vyrazit na tajno...

Naše další zastávka byla vyhlášené jezero Bled, kde jsme vyrazili na patnácti minutový výšlap na vyhlídku Ojstrica, odkud uvidíte celé jezero. Celkem jsou tu vyhlídky tři, stejný výhled ale různé nadmořské výšky. Parkování je kolem celého jezera opět zpoplatněné. My však dorazili na místo až k večeru, takže se nám povedlo najít "neplacené" místo. Je zde sice automat, ale nefunguje a výběrčí parkovného pracuje od 9 do 19 hod.

Spaní v autě mimo kempy je ve Slovinsku zakázané, ale tolerované. Jen si člověk musí dávat pozor, kde parkuje. Na to funguje skvěle aplikace Park4night, kterou využíváme a sami do ní přispíváme. A ta nám právě dané parkoviště na noc doporučila. A rozhodně nejsme jediní, kdo tuto aplikaci využívá. Parkoviště bylo nocležníky zaplněné.

Další den jsme jeli k jezeru Bohinj, odkud jsme vyrazili na naši první a zároveň skoro poslední túru. (A to i přesto, že jsme do Slovinska původně jeli hlavně do hor.) Hory Triglavského národního parku jsou vysoké a tak pokud se někam chcete dostat (bez pomoci předražené lanovky) a něco vidět, tak si pěkně šlápnete. Většina tůr má nástup tak 3-4 hodinky do pořádného kopečka. My se rozhodli pro trek zvaný 7 jezer. Po čtyřech hodinách jsme se dobelhali k tomu třetímu a hotovo. Už nebyla síla ani čas pokračovat dál, protože se na nás hnala bouřka. Ještě jsme se rychle občerstvili v místní horské chatě s vysokohorskou přirážkou, která byla velmi přiražená, ale to je asi tím, že sem dopravují jídlo helikoptérou. :-D No, samozřejmě nás ta bouřka chytla při sestupu. A těch hromů a blesků. Dokonce i kroupy padaly. Krve by se ve mně nedořezalo...

Metelkova

No a jak už jsem zmínila na začátku, náš itinerář ovlivnilo to, že jsme si zakoupili i slovinskou dálniční známku a tak jsme ji chtěli využít dokud je ještě platná a vyrazili jsme do hlavního města Ljubljana. Povedlo se nám najít parkování hnedka v centru a u hlavní promenády, která byla v podvečer naplněná takovým tím dobrým ruchem z okolních zahrádek restauračních zařízení. Město jsme prochodili křížem krážem. Zašli jsme na hrad, odkud je výhled na celé město (připomínalo mi to výhled z Petrovské věže v Brně), objevili ochutnávku likéru zdarma, doslechli se o nejlepší zmrzlině na světě (zmrzlinárna Vigo a opravdu můžu potvrdit, že lepší zmrzlinu jsem nejedla) a zavítali do "kulturního centra" Metelkova. Ty uvozovky jsou tam proto, jelikož se jedná o squatterské místo, které si místní squatteři tak vyzdobili, že se sem teď chodí dívat turisté z celého světa a město vyhlásilo toto unikátní místo jako art center. Přes den je tu celkem klid, večer to tu ožívá, otevírají se místní alternativní "bary" a člověk si tak nějak tím složením "návštěvníků" připadá opravdu jak v ghettu. Nejvtipnější mi přišli cedule: "Nefoťte si nás, nejsme zvířata v zoo.":-)

Predjama

Po zastávce v Ljubljaně jsme pokračovali po dálnici dál až k opravdu zajímavému hradu Predjama, který vylízá ze skály. Na prohlídku hradu zevnitř jsme neměli náladu, ale o to víc jsme si užili prohlídku z venku.

Škocjan

Piran

Až jsme se pokochali, zamířili jsme k jeskyni Škocjan, do které jsme se moc těšili. Naši českou krasovou oblast máme zmapovanou a tak nás krápníky až tak nelákaly (ty jsou spíš v jeskyni Postojna), ale Škocjan nabízí úplně jiné krásy. Během cca hodinu a půl dlouhé prohlídky (16 EUR/os) se dostanete do míst, že si připadáte jako v Pánovi prstenů. Tohle místo určitě doporučuju. Jen se připravte, že půjdete 10 minut k jeskyni ve skupině asi 200 lidí a až tady vás průvodci v několika jazycích jeden za druhým rozdělí do skupin po 20-40 lidech. Takže ztratíte asi 40 minut, naštvete se (opravdu skoro ze všech stran slyšíte kritiku na tento systém), ale pak vám samotná jeskyně vyrazí dech a vy nepřestanete vycházet z údivu. Takže na konci trasy zapomenete na všechno zlé...:-)

Slovinsko není úplně známé jako přímořská oblast, ale i tady se nachází cca 47 km pobřeží. A tak jsme pokračovali po dálnici dál do městeček Koper, Izola, Piran a Portorož (jediná "písčitá pláž"). První tři zmiňovaná městečka jsou vlastně takové malé Itálie, dokonce i názvy tu mají dvoujazyčné (slovinština, italština). Uličky jsou tady tak uzoučké, domky ošoupané, dřevěné okenice. Totální nádhera! Co nás opět pobavilo, platí se tu i sprchy na plážích (0,50EUR za 15 vteřin). Takže se lidi okoupávají v pítkách na vodu. :-D Každopádně minimálně Piran opravdu stojí za návštěvu.

No a když už jsme kousek od hranic s Chorvatskem, zavítali jsme i sem na dva dny. Objevili jsme kousek od hranic takové opuštěné místo, kde můžete na několik dní zakempit a nikdo to neřeší. Sice přístup do vody není nejlepší, ale vyvalit se do stínu do houpací sítě a užívat si jen ten výhled, to člověka na několik hodin zabaví.

O návratu do Slovinska, koupání v pěti stupňové vodě a prstu v dlaze si zase povíme příště.

Více fotek z první části zde.

Návrat do Česka, co zařídit...

Jelikož jsem psala o návratu do Česka už před dvěma rokama, nebudu se pouštět do všeobecných podrobností jako že se máte přihlásit na úřad práce a na pojišťovnu...

Co je důležité po návratu konkrétně z Norska? Nezapomeňte si zažádat o vrácení daní (do 30. dubna)  zde a hlavně si zažádejte o U1 Certifikát, který potvrzuje, že po dobu vašeho pobytu v Norsku vám zaměstnavatel platil sociální pojištění, které se vám započítává i do českého systému, i přesto že Norsko není v EU.

A jak U1 získat? Koukněte na web nav.no, kde máte podrobný návod a všechny potřebné formuláře (formulář 04-02.03 a 04-02.05). Dále musíte doložit prohlášení o odvodech ze mzdy a placení daní, které vám na konci kalendářního roku vydá váš zaměstnavatel (pokud odjíždíte např. v květnu a chcete mít v U1 započtenou i tuto dobu, musíte také odevzdat lednovou a květnovou výplatní pásku - první a poslední pásku pro daný rok), také doložíte pracovní smlouvy všech norských zaměstnavatelů, u kterých jste pracovali. Vše pošlete poštou na norskou adresu, kterou najdete na webu. A pak čekáte cca 2 měsíce. Jakmile vám formulář dojde do Česka, odevzdáte ho na úřadu práce a oni se postarají o zbytek.

Malý tip: pokud si chcete být jistí, že se vám informace o sociálním pojištění propsala do českého systému, zažádejte si o výpis z Informativního listu důchodového pojištění zde. Máte na něj nárok jednou za rok.

No a samozřejmě si nezapomeňte poslat peníze z norského účtu na český. Nejlépe to vždy vychází s TransferWise. Pokud využijete odkaz zde, převedení vašich prvních 15 000 CZK je zdarma.

Cestování zdar a já se jdu pomalu chystat na své další dobrodružství - KANADU. :-)

Švédsko a Finsko - cesta do Estonska

sámský přístřešek

Naše norské dobrodružství je u konce, ale stále nás čeká cesta domů přes další dvě severské a jistě nádherné země - Švédsko a Finsko (originální názvy Sverige a Suomi). Dokončili jsme přejezd přes úžasné Lofoty a zamířili do švédského národního parku Abisko. Byla to spíš kraťoučká zastávka, jelikož nás žádný místní výšlap nezaujal a tak jsme si alespoň zašli do sámského tábora, kde jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o Sámech/Laponcích - nejsevernějším původním obyvatelstvu známým především pro kočovný chov sobů. Pokud máte chvilku, určitě si o nich něco přečtěte, protože tato kultura je opravdu zajímavá.

ledová postel

Druhou naší zastávkou bylo městečko Kiruna, kde se nachází hotel vyrobený celý z ledu. Můžete v něm strávit noc (cca 7 000 CZK/noc) nebo si ho jen prohlédnout zevnitř (od poloviny prosince do poloviny dubna za 850 CZK a mimo sezónu, kdy hotel taje za 720 CZK). My přijeli až po sezóně, kdy byl hotel skoro celý roztátý, a tak se nám nechtělo vypláznout peníze za vstupné. Původně jsme si mysleli, že hotel jen obejdeme, když v tom Hendrik spatřil zezadu "budovy" malou skulinku, kterou se dalo vlézt dovnitř...

Santa Claus Village

Švédskem jsme profrčeli a pomalu přijížděli k finské vesničce Santa Clause. Musím přiznat, že jsem měla velká očekávání. Představovala jsem si vesničku, která bude obsypána sněhem (alespoň tím umělým), všude bude živo, budou hrát koledy, bude se linout vůně cukroví, sobi budou pokukovat po nadšených dětech, Santovi pomocníci se budou všude usmívat...realita byla taková, že všude byla břečka, vesnička vypadala skoro jako město duchů, hrající koledy působily spíš depresivně než svátečně, po sobech ani náznak, místo dětí spousta dospělých amerických a asijských turistů a co se Santových pomocníků týče, tak jejich kyselé a znuděné obličeje u obchodních pultů mluvily za vše. Tak snad to tu vypadá jinak v zimě...

Nejvyšší bod Ukko Koli

Samozřejmě jsem chtěla ve Finsku navštívit také nějaký národní park, abych měla porovnání s Norskem a Švédskem. Z poměrně velkého výběru nás nejvíce popisem a polohou zaujal NP Koli. Jenže co jsme prožili za šok se dá jen těžko slovy popsat. Nejvyšší hora této oblasti má (teď si představte, že jsme byli rok v Norsku, kde každý výšlap byl skoro z 0 m.n.m do 1000 m.n.m. a více a člověk si musel to dobití vrcholu fakt zasloužit) 380 m.n.m.!!! A navíc skoro až k vrcholu vedla od parkoviště lanovka, která byla zdarma!!! Takže tak.

Co se týče zhodnocení a porovnání, nemůžu být objektivní. Norsko prostě miluju. A každý stát má asi svoje. Co můžu zhodnotit objektivně jsou odpočívadla a sociální zařízení okolo silnic. V Norsku byly všude, ve Švédsku sem tam a ve Finsku nikde. Ve všech zemích však můžete volně kempovat, což je velké plus a je opravdu škoda, že to nefunguje i u nás a našich sousedních zemí.

Fotky ze Švédská zde a z Finska zde.

Norsko - cesta na sever - Lofoty

Lofoty, destinace snů především pro milovníky horské turistiky, malebných vesniček a rybolovu. To jsou hlavní důvody, proč toto souostroví, skládající se ze 4 hlavních ostrovů a asi 80 malých ostrůvků propojených silnicí E10, během letních měsíců navštíví okolo milionu turistů! Pěkný pálka, co? Samotné Lofoty však mají pouhých necelých 10 tis. obyvatel. Ačkoliv má souostroví cca 150 km na délku, najít zde ubytování během hlavní sezóny není zas tak jednoduché jak by se mohlo zdát. A to i přesto, že jsem v minulém příspěvku zmínila, že v Norsku můžete kempovat skoro všude zadarmo, na Lofotách je to trošku jinak. A to nejen kvůli přeturistovanosti, nedostatku vhodného místa v nížinách ale také kvůli neustálým změnám počasí (nejen) v horách. Můžete se vypravit na výlet se svým báglem na zádech za krásného slunečného počasí bez jediného mráčku, do čtvrt hodiny začne pravděpodobně pršet a do půl hodiny sněžit. Je to fakt, s kterým tady prostě musíte počítat.

Na ostrov se dá dostat několika způsoby: letecky (celkem řacha), autem přes Švédsko (s tím že pojedete dvakrát stejnou trasu, tam a zpět) a nebo trajektem a ty závisí od sezóny. Celoročně jezdí trajekt z městečka Bodø (trasa Bodo - Moskenes, 3,5 hod, auto s řidičem 813 NOK, spolujezdec 227 NOK, online objednávka plus extra 100 NOK, jezdí během léta až 4x denně, v zimě max. 2x), a během letních měsíců (červen - srpen) ze Skutviku (trasa Skutvik - Svolvaer, 2 hod, auto s řidičem cca 200 NOK, spolujezdec 50 NOK). A pokud trpíte mořskou nemocí, připravte se, že to bude jízda! Náš trajekt odjížděl kolem jedné hodiny ráno, takže na nás únava celkem padala, ale při těch vlnách a  jejich nárazech do lodi se spát moc nedalo. Ale to nevadí, alespoň jsme nezaspali ten snový příjezd k souostroví, nad kterým právě vycházelo slunko. Bylo to jak příjezd do ráje! Bohužel jsem byla tak unavená, že jsem neměla ani sílu vytáhnout foťák...

Původně jsme si mysleli, že si na pár hodinek zdřímneme ještě v autě hned v přístavišti, ale kouzelný východ slunce nás natolik učaroval, že jsme se rozhodli začít prozkoumávat ostrov hned. Zamířili jsme do nedaleké vesničky Å, místo s nejkratším názvem, na které jsem kdy byla. Jakmile jsem vystoupila z auta, ucítila jsem velmi typický lofotský zápach. Rybinu. Všude, kam se podíváte, uvidíte a hlavně ucítíte sušené ryby, které se tu suší na speciálních dřevěných konstrukcích. Rybáři po ulovení tresku vykuchají, uříznou jí hlavu a zavěsí na tři měsíce (přelom zima jaro) na "sušák". Díky Golfskému proudu jsou zde větrné podmínky s teplotou těsně nad bodem mrazu ideální. Treska během sušení ztratí zhruba 80% objemu, avšak své živiny si uchová. Tento zvyk vychází z dob, kdy trvalo věčnost dopravit ryby ze severu na jih Skandinávie a tak bylo potřeba podstoupit takové kroky, aby se ryba po cestě nezkazila.

Ačkoliv předpověď hlásila v pozdějších hodinách déšť, obloha byla skoro bez mráčků. Rozhodli jsme se tedy i přesto, že jsme "spali" necelé dvě hodiny a bylo teprve něco málo po šesté ráno, že vyrazíme na nejznámější lofotský výšlap a to na Reinebringen. Cedule hlásala, že trek je v rekonstrukci a tudíž se nedoporučuje výšlap podnikat. Tůdle! Netáhnu se přes 1500 km právě kvůli tomuto místu, abych se zalekla nějaké cedule. A ještě že jsme se nenechali odradit. Cesta byla celkem schůdná. První část tvořily nově vytvořené kamenné schody, přesně 881. Cílem je dokončit rekonstrukci do začátku června, na začátek sezóny. Pak bude výšlap brnkačka. Ale teď jsme se nahoru drali zuby nehty. Jakmile skončilo schodiště, začala bahnitá a kamenitá část, která byla celá namrzlá. Ale i tak se nám povedlo za cca hoďku vystoupat 400 výškových metrů na překrásné místo, odkud se nám nabízel neuvěřitelný výhled na městečko Reine. Splnil se mi sen. Bohužel však foukal tak ledový vítr (pocitově -7°C), že jsme si tu nádheru nemohli ani dostatečně vychutnat. Ale i tak jsem za to vděčná.

Lofoty jsou tak kouzelné místo, že vám dodají superschopnosti. Měla jsem sil na rozdávání a tak jsme pokračovali v objevování. Typické červené rybářské domky a azurová voda jak někde na Maledivách mě nepřestávala fascinovat. Takže jsem fotila jak zběsilá. Když v tom jsem uviděla, jak se začíná zatahovat obloha. Asi nějaká přeháňka, říkám si. Kéž by! Hnala se na nás sněhová chumelenice a ne a ne přestat. A předpověď na následující dny nezněla jinak. Byla šílená kosa, úplně ledový vichr a do toho čas od času sníh. Původní plán byl strávit na Lofotách alespoň pět dní a pořádně si je vychutnat, chodit po horách, spát na pláži... Ale opět se potvrdilo rčení: Člověk míní, život a norské počasí mění. Museli jsme tak absolutně změnit plán. Objeli jsme alespoň pláže jako Ramberg a Haukland, viděli surfaře ve vodě a sněhové vločky všude kolem nich, navštívili jsme rybářskou vesničku Nusfjord a rozhodli se strávit noc v autě. A ještě že tak. Do rána napadlo tolik sněhu, že nám skoro nešly otevřít dveře.

I přesto jsem neztrácela naději a pořád doufala, že se počasí umoudří. Vždycky na chvilku vysvitlo sluníčko (kosa byla pořád šílená), které mi dodávalo pozitivismu, ale jen co jsme sedli do auta, začalo zase sněžit. Dojeli jsme do městečka Svolvaer, byli jsme kousek od nástupního místa na místní horu Floya s dalším překrásným výhledem, když vysvitlo zase sluníčko. Řekli jsme si, že to zkusíme risknout a nenecháme si tímhle rozmarným počasím zkazit naši dovolenou. Ani jsme asi nepočítali s tím, že celý výšlap až na vyhlídku dokončíme, ale nedalo nám to. První část byla beze sněhu, ale po vlhkých kamenech. Pak jsme dorazili ke sněhu, který byl hlubší a hlubší a my jen tušili kudy vede trasa. Když v tom začalo zase šíleně foukat, úplně ledový vítr a do toho sněhová bouře. A jak rychle začala, tak skoro stejně rychle skončila a vysvitlo zase sluníčko. Někdo nás asi testoval. Musím říct, že jsem se chtěla několikrát vzdát, ale ten náznak slunka mi vždycky dodal energii. A do toho další sněhová vánice, slunko, vánice, slunko...v tom jsem zahlídla, že v tom nejsem sama a že za námi v dáli je několik dalších lidí, tak jsem se přestala bát. A došli jsme! Jakmile jsme dosáhli vrcholu, sluníčko nás odměnilo za naši vytrvalost a svítilo nám po celou dobu, kdy jsme se kochali výhledem. Cestu dolů bych popsala jako jednu velkou jízdu po zadku dolů. Zadek mi pak rozmrzal ještě několik hodin. :-D

A tak po necelých dvou dnech skončila naše výprava na sever, do země snů!

Více fotek tady a tady.

Norsko - cesta na sever - Atlantic Ocean Road, Kristiansund, Trondheim, Severní polární kruh, Saltstraumen

Jak už jsem zmínila na konci předchozího příspěvku, přes noc začalo pršet a náš jednovrstvý stan z dob před naším letopočtem ten boj neustál. Ale bojoval statečně. Kolem čtvrté ráno mě probudilo malé kapání na stěny našeho obydlí, o hodinu později mě probudil mokrý spacák u nohou a za další dvě hodiny plovoucí karimatka. Bylo zbytečné panikařit a tak můj Jindřich (zavádím nové krycí jméno, jak se anglicky říká - just in case ;-)) jen suše pronesl, že dnes se asi placenému ubytku nevyhneme. Ale to bych nebyla já a mé hluboce bezdůvodně zakořeněné šetření, abych nenašla řešení a uklidnila tak Jindru. Ten den nás čekalo cca 600 km v autě a to by v tom byl čert, abych ty spacáky, nafukovací karimatky a stan za tu dobu nevysušila. A tak jsem začala postupně od nejdůležitějšího - spací pytle. Jeden jsem rozložila přes zaplněná zadní sedadla a druhý jsem si dala přes nohy, topení na max a už to jelo.

Atlantic Ocean Road

Naše první zastávka byla za necelou půlhodinku u Atlantic Ocean Road, 8,3km dlouhé silnice propojující několik ostrůvků s pevninou a to pomocí 8 mostů. Atlanterhavsvegen (norský název) byla otevřena v roce 1989 a vyšla na 122 mil. NOK (přes 321 mil. CZK). V Norsku je zvykem, že se na nové vystavěných silnicích platí mýtné. Jakmile se silnice splatí, mýtné se pro daný úsek zruší. A tak se stalo i tady a to po pouhých 10 letech (původně se počítalo s 15 lety, ale cesta se využívala a byla mnohem větším turistickým lákadlem než se čekalo -  v roce 2009 se dokonce stala devátou norskou nejnavštěvovanější atrakcí, za období květen až srpen se tu vystřídalo skoro 260 tis. turistů). No, nalhávat vám nic nebudu, zase takového haló to nebylo. Kdybych nevěděla, že jedu po takové celebritě, skoro bych si toho nevšimla. Ale ono svoje hraje určitě i počasí, které bylo zrovna pod psa. 

Co mě překvapilo, tak se tu dá celkem dobře kempovat, nikde jsem si žádného zákazu nevšimla. Nevím, jestli jsem to už v průběhu své blogařiny zmiňovala, ale v Norsku platí tzv. allemannsrettenn z roku 1957  - právo přenocovat kdekoliv v minimální vzdálenosti od nejbližší budovy 150 m a to maximálně jednu noc na stejném místě.

Kristiansund

Protože jsme se nechtěli vracet zpátky po stejné cestě, rozhodli jsme se, že se zajedeme podívat do 58. největšího norského městečka Kristiansund (pozor, neplést s Kristiansandem na jihu Norska). Do města se dostanete dalším z podvodních tunelů (150 NOK - 2 osoby a auto, což je zvláštní, protože normálně se mýtné platí pouze za auto a ne počet osob), který vás vyplivne kousek od centra. Ale pokud se Kristiansundu vyhnete, o nic nepřijdete.

Piren

Opakem je pak návštěva 3. největšího města v Norsku, založeného už v roce 997, Trondheimu (193 tis. obyvatel), kterou vřele doporučuji. Hlavní dominantou je Nidaroský dóm, největší gotický chrám v celé Skandinávii (Norsko, Švédsko, Dánsko; nepleťte si se Severskými zeměmi). Ale všichni jej pravděpodobně znají díky jeho dřevěným domům zvaným Piren odrážejících se na hladině řeky Nidelva.

vesnička Hell

Spacáky nám už uschly a tak bylo na řadě usušit i karimatky a stan. Využila jsem tedy jediného zbývajícího prostoru v autě a to u mých nohou, kam jsem vše narvala, každou chvíli obracela, aby se teplý vzduch dostal všude a tadáá! Ušetřené peníze za ubytování jsme utratili v mekáči. :-D Sice jsme se sebou měli hromadu instantních polívek, ale už jsem se hodně během našeho cestování poučila, že musím brát ohled i na Jindřicha a občas mu udělat radost civilizovaným životem. A když mi někdo mává před nosem cheeseburgerem a nebo polívkou, tak samozřejmě také nepohrdnu, že? :-) Však jsme se za trest podívali i do pekla (anglicky Hell). :-D

Ten den nás už jen čekalo se za tohoto deštivého počasí pouze přiblížit k naší další destinaci zvané Marmorslottet (mramorový hrad). Nenechte se však názvem zmýlit. Jedná se totiž o průzračnou řeku, která svým tokem formuje okolní kameny do neuvěřitelných tvarů. Spoiler (nenašla jsem pro tohle slovo český ekvivalent) - táhli jsme se sem další den, skoro hodinu zajížďka šílenou štěrkovitou cestou tam a hodinu zajížďka tou šílenou štěrkovitou cestou zpátky, zbytečně. Pěší neznačená cesta vedoucí půlhodiny k řece byla totiž ještě celá pod hlubokým neprošlapaným sněhem. Tahle zajížďka nás celkem naštvala, protože tu uzavírají zbytečně silnice, přeškrtávají na silničním značení přes zimu nefungující záchodky, ale tuhle zajížďku z hlavního tahu, kde ani nic jiného není, prostě neoznačí jako dočasně uzavřenou/nedostupnou.

Předtím jsme však museli najít místo, kde složíme hlavy. Dostali jsme se až do severní části Norska, Nordland, kde začalo zničeho nic sněžit a teplota se pohybovat kolem nuly. Já jsem měla jasno. Spím v autě. Ale Jindra pronesl, že radši zmrzne venku ve stanu než se mačkat na předním sedadle v autě. Takže si za neustálého posněhávání postavil stan, připevnil na jeho vrchní část pončo, které by ho možná mohlo ochránit před pár kapkama, zalezl do stanu a spal. Já si mezitím vycpala dekou prostor u ruční brzdy, abych se mohla natáhnout přes obě přední sedadla. Na zamaskování okýnek proti vrahům jsem použila ručníky, které jsme doposud jinak nevyužili a vlastně ani nevyužijeme (další spoiler :-D).

hranice severního polárního kruhu

No a poslední den bylo cílem dorazit do naší cílové destinace - na Lofoty. To, že jsme ztratili čas zajížďkou už víte, ale co ještě nevíte ale možná tušíte je, že jsme se blížili k polárnímu kruhu. Na internetu jsem našla skvělou definici: Severní polární kruh je myšlená kružnice, která protíná všechna nejjižnější místa na severní polokouli, z nichž lze vidět po 24 hodin Slunce během letního slunovratu (Slunce za letního slunovratu nezapadne za obzor), a na nichž Slunce za zimního slunovratu nevyjde nad obzor. Takže tak. Ve skutečnosti na tomhle místě jinak neuvidíte nic zajímavého, jen velký obchod se suvenýry, restauraci a pár soch/monumentů/nevímjaktonazvat. Sněhu je tu habaděj a je takový jemnější a chuťově výraznější. :-D

Saltstraumen

Na Lofoty se lze dostat několika způsoby (viz příští příspěvek) a my zvolili trajekt z městečka Bodø, který jezdí bohužel jen dvakrát denně a to kolem 16. hodiny, což jsme nestíhali a kolem půlnoci. Takže jsme měli ještě hromadu času si zajet na tzv. Saltstraumen - nejsilnější vodní víry (můžou dosáhnout až 10m na šířku a 5m na hloubku) na světě. Denně se mezi tamějšími fjordy vymění každých 6 hodin 372 milionů kubických metrů mořské vody a to vše v úžině, která je dlouhá 3 km, 31 metrů hluboká a v nejužším místě jen 150 metrů široká. Proud vody tak dosahuje rychlosti až 40 km/h. Do průplavu sice mohou lodě, ale jen asi 2 hodiny po vrcholu přílivu nebo odlivu, kdy jsou proudy nejslabší. V tom okamžiku proud připomíná řeku, která ale po několika desítkách minut mění směr toku. Takže existuje i časový rozpis, kdy je nejlepší tento jev vidět. My přijeli asi o hodinu později, což zamrzí (kdyby jsme jen netratili čas tou pitomou zajížďkou...), ale i tak jsme byli nadšení. No jako takhle, zajížďku můžeme vinit, o tom žádná, ale i já si nesu část viny. Stáhla jsem totiž do mobilu rozpis časů přílivů a odlivů z roku 2018 a tak nějak jsem si toho nevšimla. A i kdyby všimla, tak by mě asi nenapadlo, že se to od loňska může lišit o celou hodinu. :-)

Teď už jen na dalšího burgra, tentokrát do Burger King a hurá na trajekt.


Více fotek tady a tady.

Norsko - cesta na sever - Stegastein, Trollstigen, Rampestreken, Trollkirka

Rok utekl jako voda a nastal čas loučení. Pokud jste flegmatičtí a nesnášíte svou práci jako můj Estonec, odpočítáváte minuty od vysvobození. Ale pokud jste si Norsko zamilovali jako já a máte emocí na rozdávání jako já, snažíte se ručičky na hodinách zastavit zuby, nehty. Ale jak se říká, jedna kapitola končí a druhá začíná. (Problém je v tom, že nemám ráda konce a začátky. :-D)

Když někam cestuji, chci vždycky vidět úplně všechno. Jenže to nejde. A navíc, čeho je moc, toho je příliš a člověk už si to po čase přestane užívat a vnímat ty úžasné podněty pro jeho smysly. A tak nastaly hodiny a hodiny na internetu, v knížkách a průvodcích, abych objevila opravdu ten TOP Norska. Jenže jedna věc je mít lokalitu, druhá (a to se týká hlavně Norska!) je roční doba a počasí a s tím související uzavírky silnic. Ačkoliv je květen, některé silnice a cesty v horách jsou ještě zavřené. Častokrát bezdůvodně, jak jsme měli možnost se několikrát přesvědčit.

Rvalo mi to srdce, když jsme opouštěli Lofthus, ale těšila jsem na naši první zastávku - západ slunce na vyhlídce Stegastein. Jedna serpentina, druhá, třetí...sedmá a už jsme tam. Chvíli jsem si naivně myslela, že budeme mít výhled jen pro sebe, protože silnice byly liduprázdné a hlavní sezóna ještě nezačala, ale Japonci jsou prostě všude. Takže i tady. Prohání své drony a zavazí vám ve výhledu. :-D

Hurá! Hendra přes noc nezmrzl!

Takže vyfotit pár fotek a jedeme dál. Nervózně sledujeme teploměr v autě, který pořád snižuje svou teplotu z krásných 25°C v Lofthusu až na studené 3°C  1100 m.n.m. v horách, kde jsme nakonec zůstali uvěznění, protože tu byla uzavřená silnice od 20:00 do 8:00, bezdůvodně. Ale nenaděláme nic a musíme počkat do rána. Hendra si statečně rozdělává v silném ledovém větru stan a já se zabarikádovávám v autě, kde zakrývám místo sebe dekou všechny okna, aby na mě v noci (na té opuštěné horské silničce) nikdo nečuměl a nelekal mě. :-D Jsem vůl, já vím. :-D

Trollstigen

Další den jsme pokračovali dál kolem nejvyšší ploché/kolmé stěny v Evropě (Stěna Trolů) směrem ke světoznámé Trolí stezce (Trollstigen - bývalá obchodní stezka otevřená od roku 1936), která je ovšem také uzavřená. Nicméně jsme se nenechali odradit a rozhodli se podívat se na serpentiny (celkem jich je 11) alespoň zespodu. Podobný nápad mělo i několik dalších aut. Objevili jsme, že jako alternativa, jak se alespoň na část Trollstigen podívat, je cca hodinový pěší okruh. Jediný zádrhel byl v tom, že se blížila přeháňka a my měli v plánu ještě minimálně jeden výšlap ten den. Když v tom se rozjeli dvě auta přímo k bráně, spolujezdec nezamčenou a pouze zavřenou bránu otevřel, vpustil obě auta a zase ji zavřel. A tak už si to frčely nahoru. No to bylo něco pro nebojácného Hendrika a připosranou Ivet. Takže jsme dalších minimálně patnáct minut strávili spekulováním, zda do toho jít taky nebo ne. Mezitím jsme viděli, že se dolů ženou další dvě auta a dodávka. Hendra si na ně tedy počíhal u brány a překvapivě (normálně totiž nechá všechno řešit jenom mě) se jich zeptal, vo co tady jde. Jednalo se o obsluhu silnic a podle nich, je silnice normálně průjezdná, ale jelikož se očekává příští týden zhoršení počasí na pár dní, nechávají Trolí stezku ještě týden uzavřenou. Obsluha odjela a chvíli na to přijely i ty dvě auta, která se tam před čtvrt hodinou tajně propašovala. I k nim nebojácný Hendrik přistoupil a otázal se jich. Jednalo se o ruské turisty, kteří nám doporučili jet jen do poloviny, protože ve vrchní části. kde se nachází v 800 m.n.m, vyhlídka na serpentiny, je policie, která je otočila zpátky. No, tak jsme do toho šli. Já sice na pokraji nervového zhroucení, že děláme něco, co nemáme... :-D 

Rampestreken

No radost jsem měla, co vám budu povídat. Jakmile se mi hladina adrenalinu dostala na normální hodnoty, pokračovali jsme na další výlet - Rampestreken (537 m.n.m.), cca hoďku do strmého kopce na stejnojmennou vyhlídku s krásným výhledem na městečko Åndalsnes a krásnou oblast Romsdal. 

Jenže to nebylo všechno pro tento den. Překvapivě se nám toho povedlo denně vidět a zažít víc, než jsme čekali. A tak jsme dojeli do Åfarnes, odkud jezdí každých 20 minut trajekt (150 NOK za auto a dvě osoby, 13 minut plavby) a pokračovali přes  2,7 km podvodní tunel v hloubce -101 m.p.m. a se sklonem 10% až na dno Fannefjordu. Že bych si to úplně užívala se říct nedá. No, ani jsme se nenadáli a stáli na parkovišti pod dalším bodem našeho zájmu. Jeskynní chrám Trollkirka (484 m.n.m.). Od tohohle místa jsem neměla vůbec žádné očekávání. Ale Hendrik má rád jeskyně a tak jsem to do našeho itineráře zahrnula. Už se připozdívalo, bylo kolem sedmé večer a obloha se začala zatahovat. I tak jsme vyrazili. A ještě že tak. Další den totiž celou dobu jen pršelo.

Trollkirka

Musím říct, že jsem byla už dost unavená po celodenních zážitcích ale i tak jsme se vydali na hodinu a půl dlouhý výšlap do kopce. A opravdu jsem ráda, že jsme šli, protože to co jsem viděla, jsem nečekala. Trollkirka je asi 70 m dlouhá a tmavá (to, že jsem byla nalepená na Hendrovi jako klíště a hysterická, když se ode mně vzdálil na pár centimetrů, už asi zmiňovat nemusím) jeskyně (čelovku a goretexové boty se sebou), která vás dovede až k vodopádu tříštícím se do mramorového jezírka osvětleného denním světlem. Nádhera, která se opět nedá popsat ani vyfotit. Vápencová jeskyně, formovaná tisíce let vodou.

Po takové kráse se spalo jedna báseň. Jen kdyby mě kolem čtvrté ráno neprobudil déšť a promočený spacák. :-) Ale to už k tomu dobrodružství patří.

Fotky ze Stegastein tady a z trolího dne tady.